Český svaz chovatelů ve Dnešicích

Tato organizace byla ve Dnešicích založena v únoru 1966 ještě jako základní organizace ČSCHDHZ (československý svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva), později přišla změna jen na ČSCH. V době vydání knihy je to „jen“ spolek podle nového občanského zákoníku. Dále záleží na čtenářích, zda se pokouší „prokousat“ následujícími řádky (pokud nechtějí mohou skončit nyní), ale o činnosti a mnoha peripetiích této organizace nelze podat krátké informace na pouze několika řádcích.

Vznik organizace

V padesátých letech minulého století se lidé na vesnicích zabývali různou zájmovou činností – zahrádkařením, myslivostí (dlouho to byla doména jen mužů), prací v Českém svazu červeného kříže, Svazu žen (to byly oblasti zase s doménou žen), chovatelstvím. zvláště k němu byla vlastně vesnice hodně předurčena. Ve Dnešicích byl hodně rozšířen chov kožešinových zvířat (nutrií). Dlouholetou tradici již z devatenáctého století měl chov holubů.

Dlouhodobě se však chovatelé potýkali s nedostatkem krmiva, zejména zrnin. Počátkem roku 1966 vysílal tehdejší rozhlas, když televize byla doslova v „plenkách“, výzvu k zakládání základních organizací s tím, že je možné získat za odevzdané  produkty (vejce, kožky…) pro chovné zvířectvo  krmivo (zrní) a dozvěděli se to mimo jinými i neorganizovaní dnešičtí chovatelé. Snad obratem přišel Josef Havlíček z ulice od hřiště s iniciativou založit organizaci i ve Dnešicích. Rychle nalezl podporu u Zdeny Smolové od „křížku“ a Josefa Kotase z „Jegru“ a již se nenašla síla, která by to zastavila. Tak již v únoru 1966 se konala ustavující schůze, které se zúčastnilo čtrnáct zakládajících členů (dva z nich již byli členy ČSCHDHZ – Josef Ulrych jako chovatel exotů a Karel Smola jako „pošťáčkář“ – chovatel poštovních holubů, oba v organizaci v Přešticích.) Předsedou byl zvolen Josef Kotas. Organizace se rychle rozrůstala, nárůst členské základny byl velký zvláště díky přídělu krmiv. Vidina získání  krmiva přilákala do organizace během několika let desítky členů, takže organizace měla za tři roky sedmdesát dva členy z Dnešic, Zastávky, Přestavlk, Oplota, Černotína, Soběkur i Chlumčan a na chovatelství to mělo od začátku příznivý vliv.

 A brzy měli za sebou i první výstavy. Ta úplně první byla uspořádána v dřevěném baráku Pod kaštany již v prvém roce činnosti dnešické základní organizace. Převládalo nadšení nad kvalitou, protože v dřevěném domku zastíněném mohutnými kaštany bylo možno rozeznat slepici od králíka. Ale již ne již v malých klecích kvalitu a čistotu peří či srsti, či dokonce lesk peří u holubů, to prostě nešlo. Ale návštěvnost a nadšení všech předčilo všechna očekávání. Je také nutno připomenout, že místní organizace neměla pro pořádání výstavy vůbec žádné vybavení,  vše si za poplatek vypůjčila z Dobřan (klece, krmítka). Členové museli vše přivézt, udělal nutné drobné opravy, nainstalovat a po výstavě zase vrátit.

Jedna z nezapomenutelných výstav se konala v hostinci U Brklů. Sál byl plný zvířat, předsálí zaplnili zahrádkáři svými výpěstky, přístavku a na jevišti se svými loveckými trofejemi chlubili myslivci, k nim vystavovali i zbraně. A v sále se ještě našlo místo pro velkou tabuli s tematickými kresbami dětí místní mateřské školy. Úspěch měla výstava nejen u místních obyvatel, ale návštěvníci se dostali i ze širokého okolí.

Přes všechny sliby pokračovaly problémy s krmivem a to dva základní. Za prvé ho byl nedostatek.  To řešili členové organizace brigádami v přeštickém ZZN (zemědělské zásobování a nákup), kde pomáhali při přehazování obilí, aby se nezapařilo a dostatečně vyschlo. Za to dostávali odpadní zrní jako krmivo. Někdy také dostávali lisované škvarky.  Bylo tedy co vydávat a starat se o výdej pro členy nebylo nic jednoduchého a to byl ten větší, ještě závažnější problém – skladování krmiva před vydáním chovatelům. Několik kroků vydával krmivo J. Havlíček, který ho skladoval ve své stodole. Ten ale brzy skončil s chovem nutrií a protože byly problémy s výdejem krmiva, raději ukončil členství mezi chovateli. Bylo zapotřebí najít někoho dalšího, hlavně aby měl dostatečný prostor k uskladnění. Padl návrh na Karla Smolu a jeho stodolu. Největší potíže byly s krmivem od Svazu za odevzdané produkty. Na ty měl nárok praktický každý. Ve výdejní den přišla tak polovina, v následujícím týdnu další čtvrtina a zbylá čtvrtina členů se trousila třeba dva měsíce. Důvod pozdního odběru měl každý neprůstřelný. Jeden zapomněl, druhý byl nemocný, další měl zase jiné důvody. Obilí měl každý rozvážené, takže myši si mohli vybírat „od koho se budou krmit“. Manželka Karla Smoly sotva zářila nadšením, když musela ze zahrady i s dětmi jít vydat někomu jeho příděl. Každý si dovede udělat dost mrzutostí sám a tady to byly diskuze a mrzutosti ještě s cizími. Tak se Karel Smola rozhodl, že uskladnění krmiva u něho končí a také to oznámil na výroční schůzi v roce 1975. Na to se předseda základní organizace „rozohnil“ a prohlásil, že i nadále obilí u Karla Smoly bude. Ten nikdy nechápal a dodnes nepochopil, o co tehdy předseda svůj argument opíral, ale organizaci položit nechtěl. tak raději v této rozbouřené situaci přišel s nápadem na výstavbu vlastního skladu pro celou základní organizaci. Rázem tehdejší schůze nabrala jiný směr a začalo se diskutovat co, kdy, kde a jak, z čeho…V těch letech se každý rok se koncem dubna konala tzv. Národní směna. Uklízela se obec, hrabalo se listí Pod kaštany …., prostě likvidoval a odvážel se veškerý nepořádek po zimě.  Několik členů organizace chovatelů se sešlo „za hasičárnou“ a tam tehdejší předseda MNV sloučených obcí Dnešice, Oplot, Černotín a Přestavlky Josef Cubr ukázal na místo, kde ještě po válce bývalo hřiště a kuželník DTJ a řekl „tady stavte“. A ještě přidal tři brigádníky, nečleny svazu chovatelů. Byl již připraven návrh budoucího skladu o velikosti 5 x 10 metrů podle návrhu Karla Smoly. A tady dejme slovo přímo jemu : „ukázalo se, že jsem MČČ – malý český člověk. Ze strany práce chtivých chlapů zazněl návrh aby sklad měl rozměry dvojnásobné, 10 x 10 metrů. Mně se to moc nelíbilo. Nebylo z čeho stavět, za co, zkrátka bylo to riziko. A tak abych v tom nebyl sám, nechal jsem si od všech přítomných na ten šmírák plánku potvrdit, že souhlasí se zvětšením skladu na dvojnásobek. A ten podepsaný šmírák ještě doma mám.“

Takže započala stavba, vykopaly se základy pro patky, na ně se osadily železniční pražce a zdilo se z pórobetonu. Pod podlahu se naskládaly staré silniční panely. „A kde na to tehdy chovatelé vzali?“ Tady si dovolme trochu parafrázovat předchozího presidenta V. K.: „To je špatně, ale velice špatně položená otázka.“ Správně by měla znít – „Kde jste to všechno vzali?“ A na přímou otázku by odpověď zněla: Zachránili před zničením nebo rozkradením. Ale dále se v tom, této historii nebabrejme, nehledejme a nešťourejme do hloubky. Jsou promlčecí doby, byly amnestie…. V žádném případě zde není na místě myšlenka, že areál chovatelské organizace byl postaven ze zcizeného materiálu. Byly to spíše situace, kdy původní majitel neměl pro daný materiál využití, musel by ho hlídat před ukradením. Tak vlastně chovatelé byli taková „charita“ a využívali nepotřebný, zbytkový materiál. A hodně materiálu samozřejmě museli i nakoupit. Nelze pominout také pomoc tehdejšího místního národní výboru (nyní obecní úřad a jeho zastupitelstvo). Na návsi v místě současného nákupního střediska stávala bývalá holičská provozovna s nepoužívanou autobusovou čekárnou. Tento objekt místní chovatelé dostali, rozebrali a zase materiál využili na stavbu areálu. Nedostatek peněz řešili i sběrem železného šrotu, který jim umožnilo tehdejší vedení CHKZ ve svém provozním areálu. Pomohl i svaz chovatelů zajištěním dvou návratných půjček (150 a dvacet tisíc korun), které postupně dnešický odpustil. Stavbu po částech povoloval místní MNV, projektanta, stavbyvedoucího a stavební dozor v jedné osobě a zdarma prováděl Karel Smola (věc dnes jednak z hlediska předpisů nemožná a z hlediska finanční téměř nepředstavitelná).

Jak je z předchozích vět patrné, konec 20. století zastihl dnešické chovatele v montérkách a činorodé práci. Po dostavění tzv. skladu, ze kterého postupně vznikla první hala (dnes je  to  restaurace), jsme začali stavět tzv. otevřený přístřešek (brzy ale uzavřený). Ten po celou dobu slouží pro vystavování holubů a drůbeže. Následně bylo zhotoveno několik set výstavních klecí pro králíky, drůbež a holuby a také několik desítek voliér. V další etapě budování byla postavena  hala na prezentaci králíků, exotů, část slouží jako klubovní a schůzovní místnost.

Pro upřesnění je nutno dodat, že první objekt – hala s přiléhající restaurací (v nynější době slouží jako  sklad) byl slavnostně otevřen k 60. výročí vzniku ČSR (28. října 1978), kdy byla v hale uspořádána velká výstava. To ale nebyl konec výstavby. Hned navazovala stavba původně otevřeného přístřešku za halou (dnes hlavní výstavní objekt). Ten byl později po nalezení ocelových oken zepředu uzavřen. A stále bylo dost lidí na práci a stále byl velký zájem o rozšíření. Došlo tak ke stavbě další části, budovy, kde se dnes vystavují králíci, má vlastní schůzovou místnost a oddělení na předvádění exotů. A stále to nebylo vše. Byl zájem otevřít v první hale restauraci s výhledem, že by nájemné pokrylo náklady na opravu a případně ještě něco zbylo. Tak se v hale doprojektovaly záchody (do té doby fungovaly venku dřevěné „kadibudky“), výčep, kuchyňka a chladicí box na pivo.  Dokončena byla koncem dvacátého století a stala se jistým zdrojem občasných potíží a nejistým zdrojem ne zcela zaručených příjmů. Stavbu organizoval budoucí nájemce a podle toho vypadaly i náklady. Brzy po splacení nákladů se začali nájemci střídat a na mnohých chovatelé prodělali (v současné době je již několik let uzavřena – pozn. autorů). Asi po třiceti letech začala dosluhovat plechová krytina na prvých dvou objektech, takže byla vyměněna za krytinu podobnou eternitu, ale bez osinku. Již se zdálo, že je všeho dost. Byly dokončeny budovy, ale chybělo vybavení. Zpočátku  si organizace veškeré vybavení na výstavy půjčovala (nejprve z Dobřan, později z Dolní Lukavice) a musela za vypůjčování platit, proto bylo rozhodnuto o zhotovení vlastního výstavního fundusu. Na klece bylo zapotřebí mnoho tzv. stavební kulatiny, kterou získali převážně z bývalé „pórobetonky“, pletivo si koupili a s tzv. lodnami pod klece pomohly zase CHKZ. Podobně to bylo i se svařováním klecí a výrobě keramických korýtek – napáječek pro veškerou drůbež, holuby a králíky. Vydatný podíl na zajištění této pomoci měl tehdejší člen Mil. Pešek. Práce měli členové organizace stále dost. Došlo i k jednomu velkému maléru. Při zhotovování podhledu v přístěnku utrpěl těžký úraz jeden z brigádníků (K.S.) a protože nechtěl přidělávat nikomu starosti, ani se nehlásil o odškodnění. Tehdy totiž platil zákon, že se práce na akcích společenských organizací posuzovaly jako práce v zaměstnání.

Již bylo dost napsáno o budování areálu, nyní je třeba pokračovat tím hlavním, tou základní náplní práce a to chovatelskou činností. V dnešické organizaci se v průběhu let vyskytovaly více či méně rozšířené odbornosti: chov ovcí, kožešinových zvířat, králíků, holubů, exotů, a samozřejmě i drůbeže - husy, kachny a slepice, nyní dokonce i koz – spíše okrasných než užitkových.

Na různých výstavách od místních přes okresní či národní až po  „speciálky“ nebo výstavy evropské dosahovali členové dnešické organizací vynikajících výsledků. Za dobu existence organizace získali několik stovek Čestných cen (jen otec a syn Škrábkovi z Chlumčan každý rok tak dvě desítky). Vítězství v oblastní soutěži (spojené okresy PJ, PS a PM) jdou také do desítek. Dnešičtí chovatelé mají mezi sebou i mistry ČR, Evropského či Národního šampióna. Základní dnešická organizace se pravidelně umisťuje mezi nejlepšími třemi organizacemi v oblasti, jednou byla vyhodnocena jako nejlepší v rámci celé republiky. Obětavá a dlouholetá práce řady členů byla oceněna udělením čestného odznaku III. nebo II., ale I. stupně ČSCH.

vypsat další úspěchy jednotlivců  -  národní, speciálky, evropské

Karel Smola – český stavák     2000 - Národní šampión,  Evropský šampión - EV ve Welsu (Rakousko)

Aleš Lisner – vítěz celostátní soutěže mladých chovatelů - exoti

 

Za všemi úspěchy jsou nejen stovky, ale tisíce hodin práce, neplacené, ale o to více s láskou dělané. Chovatelství je velká řehole, ale zároveň obrovský koníček, takže nikdo hodiny strávené mezi svými „miláčky“ nepočítá.
Vraťme se nyní do prvých roků činnosti dnešické organizace. Tehdy bylo členů něco kolem sedmdesáti, dnešických asi dvacet, další pak z blízkých obcí (Soběkury, Přestavlky, Černotín, Chlumčany), několik i ze vzdálenějších míst.  To ale mnohým šlo pouze o přídělové krmivo. Když začala práce se stavbou vlastního chovatelského areálu „krmiváři“ brzy odpadli a zůstalo jen „věrné“ jádro a rázem organizace měla jen třicet členů. Ale naopak se hlásili noví členové a rozvíjelo se opravdové chovatelství a výstavnictví.


Po dostavbě areálu se konaly pravidelně dvě výstavy ročně (zimní a pouťová v září) celkem se 600 až jedním tisícem kusů vystavovaných zvířat. Do Dnešic přijížděli vystavovat chovatelé z okresů PJ, PM, PS, Domažlic, Klatov, ale někdy své výstavní kusy přivezli chovatelé třeba z Aše, Karlových Varů, ale třeba i pražští, ba dokonce na některých výstavách byli i vystavovatelé z Německa. Několikrát se zde konala oblastní výstava, dvakrát  soutěžní výstava krajů Plzeňského a Karlovarského, jednou dokonce Celostátní výstava mladých králíků.

V prvých řádcích popisujících činnost této, ve Dnešicích hodně známé organizace, bylo použito slovo „peripetie“. To je zapotřebí více vysvětlit, jinak by tato hodně zkrácená verze kroniky chovatelské organizace nebyla úplná a je dobré vše zanechat „černé na bílém“, dokud jsou ještě ve vzpomínkách pamětníků, neboť za čas by tomu nikdo nechtěl uvěřit.. Problémy nastaly po roce 1990. Tehdy si chovatelé chtěli svůj majetek oficiálně nechat zapsat do Katastru. Vždy si mysleli, že stavěli na darovaném obecním pozemku. Ale vše se mělo jinak. Celá věc se měla takto: Když tehdejší předseda MNV dával pozemek, bylo všechno všech. Proto se také nějaké majetkové převody neřešily a nikde se nic nezapisovalo.  Po roce 1990 se zjistilo, že chovatelský areál je postaven  na pozemku  TJ Sokol. Ten k němu přišel trochu jako „slepý k houslím“, když po roce 1948 byla zrušena DTJ, tak jako nástupnická organizace převzal majetek. To se ale zjistilo až tehdy, když místní organizace chovatelů požádala o zapsání budov areálu do svého vlastnictví na Katastrálním úřadu. Proto byla místní tělovýchovná jednota požádána o převedení tohoto pozemku. Až tehdy někteří činovníci TJ Sokol zjistili, že jsou vlastníky pozemku a rázem si někteří členové chtěli celý areál ponechat, prostě několik „horkých“ tehdy vyslovilo názor, že vlastně budovy jsou také jejich, když stojí na jejich pozemku. A zvláště když jim Katastrální úřad jejich „myšlenky“ schválil. A to, že potvrdil  majetnictví pozemku TJ Sokol s tím, že tam rovnou připsal i budovy a vše oznámil pouze TJ Sokol jako vlastníku pozemku a nikoliv žadateli, místní organizaci chovatelů. Když se zdálo, že již vše dlouho trvá, dozvěděl se předseda chovatelů na Pozemkovém úřadu vlastně již rozhodnutou věc.

Na Pozemkovém úřadu pracoval naštěstí právník, který pocházel ze Dnešic (č.p. 104). Ten poradil, že chovatelé musí přijít se statutárními zástupci Sokola a stvrdit tzv. Prohlášením o shodě, že vlastníkem budov je organizace ČSCH a nikoliv Sokol. Přes bouřlivé jednání na výboru TJ, došlo nakonec k dohodě. Místní organizace chovatelů při podpisu dohody vyplatila, jak se říká „na dřevo“ příslušnou částku za „jejich“ pozemek a to přes 50 000,- Kč. To se stalo a od té doby patří konečně celý areál chovatelům, jak budovy, tak i pozemek, se všemi právy a povinnostmi vlastníka. Těžko rozlišovat, zda to sem zcela patří, ale asi ano… Vždyť kdyby konečný výsledek byl v neprospěch, tak se tam mohly vystavovat poháry ještě předválečné DTJ či nástupnické tělovýchovné jednoty a nikoliv holubi.

Autor: K. Smola